TEPLICKÝ KURÝR

(2007)

Můj děda byl správnej kolík.

Válčil na Piavě a v Haliči zběhl z rakousko-uherské armády, protože po drastické zkušenosti na bojištích neztotožnil svoje zájmy se zájmem mocnářství. Skrýval se u známých na venkově před úřady a žil pod přijatým příjmením Lehotský. Měl s tím velké problémy i za první republiky a musel chodit k soudu ještě začátkem dvacátých let minulého století. Bral si do náručí mého otce a nenápadně ho štípal do zadku během stání, aby dětským řevem znejistil soudce a obměkčil zákon. Ve finále otrávil selským rozumem soudce a za pomocí zřízenců skončil před budovou s otiskem boty na zadní částí kalhot, což se jeví jako nejpřijatelnější tečka vzhledem k tomu, že tehdy neexistovali ochránci lidských práv.

Nikdy jsem nepochopil, proč se uplatňuje zákon, který povyšuje nesmysl i zvůli úřadu nad lidskost a z podivné setrvačnosti dovoluje, aby se dodržoval nebezpečný úmysl exemplárně potrestat člověka, když selžou běžné společenské mechanismy. Domnívám se, že vzhledem k nemožnosti ideálního stavu umožňuje každá kultivovaná společnost korekci s následnou benevolenci při výkladu zákona dřív, než zákonodárci zmetek odstraní, aby neškodil. Zmiňuji se o tom vzhledem k tomu, že totalitní pohrobci v posledních letech vyprodukovali dlouhou řadu podivných paragrafů připomínajících temnou minulost s vedoucí úlohou bezohledných gaunerů, kterým je solí v očích svoboda a nezávislost samostatných občanů. Jinak nelze chápat feudální nařízení ohledně povinných minimálních daní pro živnostníky a koncesionářské poplatky pro všechny odběratele elektrické energie. Je to stejně hloupé zdůvodnění, jako by mohlo být případné tvrzení, že každý muž je vzhledem k svému penisu hodný trestu z budoucího znásilnění.

Dnešní následníci politických stran z první poloviny minulého století jsou podivnými mutanty a jde jim patrně jenom o přerozdělování finančních prostředků, o které stát v podobě bolševického monstra obere všechny produktivní občany. Jejich předchůdci za první republiky měli rozvinutou ideologii, oficiózní filosofy, obratné politické machry, a tedy i masovou podporu. Dnes jde většinou o mazané dogmatiky v čele nepočetných stranických seskupení, zvládli sice dokonale několik populisticky primitivních sloganů, ale pro naši mladou demokracii jsou chorobnou touhou po moci společensky nebezpečnější mnohem víc než militantní islamisté.

VÍRA

Můj děda byl správnej kolík a jeho nejstarší dítě se stalo mým otcem. Dost jsem si s ním užil jako pionýr za bolševika, protože hluboce věřil, i když náboženství nepraktikoval. Šel ještě mnohem dál, nechal mě sice pokřtít, ale později tvrdil - občas jsem na něho dotíral nejapnými otázkami podle vzoru třídně uvědomělých učitelů marxistického školství – že každý si musí najít sám vztah k Bohu, jako on ho našel mezi válečnými liniemi, kde zranění vojáci umírali dlouhé hodiny a v posledních chvílích připomínali osamělého Ježíše Krista na kříži, když se dovolávali matky a Boha z posledních sil, byť o mnohých věděl, že v něj nevěřili až do osudného poranění jiným člověkem. Dnes bych si nejraději nafackoval při vzpomínkách na své tehdejší sebevědomé výpady. Dominuje jim smutek v jeho očích a důstojné mlčení jako pevná hradba mezi mým hloupě tendenčním viděním a jeho trpkou životní zkušeností z nejkrutější války mezi lidmi. Jednou mi vyprávěl, jak s německou armádou táhli na bolševika. Ukrajinci je vítali jako osvoboditele v nějaké vesnici, ale nacionálně horliví fanatici z SS začali do nich najíždět tanky a bořit jejich nevzhledné chatrče. Nechápal naprosto zbytečnou brutalitu. Od tohoto okamžiku s tažením na Východ už vnitřně nechtěl nic mít a snažil se jenom přežít. Stejně skončil ve vězení, kde čekal na vojenský soud, protože jeden z uvědomělých vojáků udal nadřízeným, že vydal partyzánům bez boje těžký kulomet. Kulometčík zběh si přišel pro svou zbraň na předsunutou hlídku k družstvu, kterému otec velel jako poddůstojník. V obklíčení partyzány nechtěl nechat zmasakrovat podřízené, a kdyby mu vlasovci později neumožnili útěk svým nezájmem o možnost postřílet prchající vězně jako králíky, mohl poznat neopakovatelný zážitek při pohledu do ústí pušek popravčí čety. Tehdy se domníval, že přečká válku v hlubokých lesích, ale neměl šanci ji uniknout jako správnej kolík děda před první světovou. Musel do Svobodovy armády a táhl s ní až do Prahy. Polovina svěřených vojáků padla cestou, ale z otce se stal hrdina s válečným křížem, který neměl ani škrábanec od kulky. Vyhýbaly se mu i v nejhustší palbě. Ve výjimečně sdílném okamžiku se mi svěřil, že po jedné z nejkrvavějších řeží, kdy se vojáci proměnili v zuřivé bestie bojující polními lopatkami a bajonety, bolševický komisař udatné Rudé armády mu položil na rameno lehký kulomet a postřílel německá zajatce, aby se o ně vítězové nemuseli starat. Vyděšený z naprostého selháním lidství na obou válčících stranách svěřil svůj osud do rukou Boha a zbavil se strachu o život. Bylo to ve chvíli, kdy člověk v chování k jinému člověku překonal i příslovečného vlka. Neumím ani si netroufám hledat nějaké racionální vysvětlení, proč měl takové štěstí, ale vím naprosto jistě, že jsem nikdy nepoznal člověka s podobnou hloubkou víry a nechutí ji vnucovat jiným lidem. Snad proto Bůh dopřál otci mužný odchod. Zemřel v botách navzdory vysokému věku. Jako by ho ve zlomku vteřiny zbloudilá kulka z druhý světový srazila za chůze k zemi.

Olympiáda v ČR – reakce na ankety

Nad olympiádou silně nepřemýšlím, ale nakonec převažuje NEVÍM. Už jako praprapraprapraprasynovec Josefa Tchoře-Voňavého, který by tím byl nadšen, musím říci NEVÍM. Či jako syn Ondřeje Ondyse, který toho pro český sport také moc neudělal, musím říci NEVÍM. Nebo i za sebe, který se musel hýbat odmalička, až jsem byl z toho tak unavený a nevystudoval PedF UK zaměření NŠ-TV. A tím pádem při učení dětí nepropagoval sport a hýbání se nejen při hodinách TV, ale i při jakékoli vhodné příležitosti. Musím říci NEVÍM. Byla by to prý propagace ČR a výborná zábava za všechny peníze, ale jsem jasně PRO v jediném případě.

MOV musí zařadit nové soutěže: podlézání nejnižší laťky, strkání hlavy do písku (v případě inovace do nějakého voňavého otvoru z pružného materiálu), davové poskakování s japnými výkřiky v nacionálním duchu, skok na špek (případně pivo), přetahování závodníků z týmu soupeře, sypání popela na cizí hlavu, házení zabetonovaného sudu do vodní nádrže, údery pod pás pomocí loktů, vrtání kolen (rozhodující bude technika a vynalézavost), orientační běh po supermarketech, malování anděla na zeď ap.

To by v tom musel být čert, abychom se po OH v Praze nestali olympijským gigantem.

Zní cizokrajně, ale v našich končinách to je slovo ověřené staletími pro údajně snadnější překonávání překážek a aktivní lezec si prý ještě může přičichnout k rodné hroudě, což může být neprozíravé, pokud zavadí nosem o nějaký výměšek.

Je fakt, že před radnicí v našem městě lze napodobit hada s kravatou bez očividné újmy na šatě, zatímco na jakémkoli sídlišti se nedoporučuje podobná aktivita ani v atombordelu.

Pro dámy: výraz pro oblek, který vojákům slouží jako prezervativ před následkem jaderného výbuchu.

Na internetu často čítám různé názory na formu spolupráce s USA i s EU, která je mi krajně nesympatická v servilním přijímaní každé byrokratické blbiny. Měl bych tedy být žádaně nekritický ve vztahu k USA?

Hrubě se mi nelíbí pohádky o vděku USA za vstup do obou světových válek a tahání kaštanů z ohně rozdmýchaného v Evropě. V žádném případě se nejednalo o nezištnou filantropii na úkor vlastních zájmů.

Neumím být ani dokonalejší ve vztahu k veteránům z válek, než je americká vláda, a pochybuji, že by všichni jednohlasně přivítali zaslepenou vstřícnost Bushově administrativě ohledně vojenské základny.

Nevěřím, že by čeští horlivci byli stejně benevolentní, kdyby se jednalo o pronájem části jejich soukromého pozemku sousedovi za stejně podivných podmínek.

A že americká vojenská základna je zárukou svobody a demokracie?

Proč tedy Kuba je jednou z posledních existujících komunistických zemí, když na východě se nachází vojenská základna Spojených států amerických US Naval Base Guantanamo Bay, kterou Kuba v roce 1901 pronajala USA?

Jeden neví, zda se má smát nebo plakat při pohledu na výsledky hospodaření s hodnotami, které bychom měli spravovat s vědomím, že se jedná o budoucnost dalších generací, i když chápu, že se nabízí otázka: „Jakých, kterých, čích?“ při současné i budoucí migraci v EU s námitkou, že současná Evropa není americký kontinent v zlaté éře imigračních vln a s časem místnou obavou: Co udělá multikulturní guláš s evropskými národy po očekávaném odlivu prosperity na daleký východ do Číny i Indie?

Víra v nějaký zázrak není na místě především v postkomunistické části, ke křesťanství se obracíme zády a úlohu spasitele vyžadujeme po nejvykutálenějších z nás se sebevědomím hodným Boha, ale s tradiční lidskou slabostí podlehnout pokušení v případě propůjčené moci. Jedna aféra nedozní a už je tu další s mnohem závažnějším obviněním.

Je to odplata za to, že jsme zlo v minulém století tendenčně zahalili do náhradních názvů, abychom jeho skutečnou podstatu využili pro další nekalé úmysly?

Chápu, že pro méně sebevědomou část veřejnosti je lákavější rezignovat a podílet se na nabízených konzumních orgiích, ale vím, že po každém podobném úniku z reality přichází kocovina, která je svou hloubkou přímo úměrná délce období, ve kterém jsme nechtěli vidět ani slyšet varovné zvonění hrany, a to mě děsí, byť už nemusí vzhledem k věku. Je mi jenom líto všech slušných, odpovědných a poctivých lidí se vztahem k životnímu prostředí, ve kterém se narodili.

Současnost je sice příliš složitá na zjednodušení, ale rozhodně by se neměla házet flinta do žita, aby nám jednou opět nepáchl střelný prach z tradičního pečiva.

Minulý týden v Lidových novinách vyšel rozhovor s herečkou Danielou Kolářovou, která jako poslankyně po sametové výměně moci viděla v parlamentu, jak se holé zadky měnily ve velké pány. Je symbolické, že její první rolí bylo malé dítě, které v Císařových nových šatech vykřikne, že král je nahý.

Cituji z rozhovoru: „Já jsem politiku dělala dva roky, bydlela jsem tenkrát na Malé Straně a chodila všude pěšky. A cestou jsem se vždycky stavila ve svatém Mikuláši, porozprávět si. Prosila jsem Pánaboha, abych nezblbla. Protože v politice během půl roku lidi zešílí. Všichni vám říkají „pane poslanče“, všichni od vás hned něco chtějí, chodí za vámi lobbisté. A poslanec má skutečně všude přednostní právo, může navštěvovat ministerstva, úřady, všude mu musejí vyjít vstříc, má přístup k informacím - no a z toho najednou začnete mít pozvolna pocit moci. Najednou si připadáte důležitý, já na to koukala jak blázen, jak začali nosit ty obleky, ačkoli tam všichni nejdřív přišli jako holý zadky.

Ty obleky, to by asi nebylo to nejhorší?

To samozřejmě odpustíte, když se někdo fintí. Horší je, že se něco stane v tý hlavě!

Dospěla jste za svůj šedesátiletý život k nějakému důležitému poznání?

Mám ráda taoistický výrok, že není krásné, co není poctivé. K tomu bych se chtěla vždycky hlásit.

Co dodat k názorům herečky Vinohradského divadla známé především z filmových rolí s Jaromírem Hanzlíkem, než je rozdělili za trest, že odmítli vstoupit do KSČ?

Snad jenom to, že bychom měli vyžadovat vyjádření psychiatrů k duševnímu zdraví notoriků politiků před každými volbami. Až choromyslné projevy touhy po moci a fantasmagorické sliby voličům si to rozhodně zaslouží.

Dnes jsou šířeny z nejnižších důvodů v drtivé většině případů a slouží k diskreditaci vybrané osoby za hojné podpory i novinářů chtivých senzace v údajně seriozním tisku. Nemíním zde hodnotit a moralizovat o smyslu.

Chci se zmínit o jiné zprávě kolující po Teplicích a přilehlém okolí během posledního víkendu, kterou si lidi sdělovali bez touhy po senzaci s obavou, co bude, pokud se zakládá na pravdivém podkladě. Dozvěděl jsem se o ní při návštěvě Jardy Pichlíka v Trnovanech, když jsem si přišel vyzvednout záznam písniček Melanie, který mi pořídil ze své skvostné sbírky, při venčení amerického staforda Rockyho.

Vyrazila mi dech.

Hluboce si vážím dotyčného člověka a jeho smrt by se mě velice nepříjemně dotkla. Pokaždé mi pomohl vyřešit problém s příkladnou vstřícností a získal si důvěru i mého psa. Hodně mu dlužím, a proto jsem se okamžitě vydal ověřit si fakta.

Vážení přátelé, doktor Pokorný ordinuje dál v Proboštově, v čekárně jeho veterinární ordinace jsem viděl čekající a odcházející návštěvník se svým miláčkem v náručí mě ujistil, že pan doktor je v pohodě.

Přeji mu pevné zdraví a naplnění tvrzení, které říká… však víte. Pane doktore, dovolte, abych Vám, i když v souvislosti s nepříjemnou fámou, alespoň veřejně poděkoval za péči o naše čtyřnohé kamarády.

S nejhlubší úctou Vladimír Ondys

Dnes jsem si náhodou po dlouhé době pustil rádio, na televizi skoro vůbec nekoukám od loňska, kdy mi ji ukradl nějaký čistotný magor, který nemůže žít bez pravidelného vymývání mozku myšlenkově sterilními pořady.

Hráli tam úžasnou pecku, vyrazili by mi s ní dech tak před čtyřiceti lety, následovaly zprávy: „Ble,ble, prd, prd, papež vyzval věřící, aby odstoupili od konzumního způsobu života, ble,ble, tlach, tlach, mladí Američané jsou většinou tak obézní, že se nehodí pro službu v ozbrojených silách, ale pokud při testu síly úspěšně projdou, armáda jim zajistí odtučňovací kůru před následným výcvikem.“

Vzal jsem Rockyho na vodítko a vyrazil s ním na každodenní několikakilometrovou pouť jarní přírodou.

Vzhledem k věku i zdravotní dispozici spojuji možnost překonat vlastní pohodlnost s nutnou potřebou čtyřnohého kamaráda ke vzájemnému prospěchu a ještě si pročistím hlavu od sajrajtu z městského hluku i zbytečných zvuků při často podivné komunikaci lidí. Ale nic není zadarmo, musel jsem radikálně změnit způsob života a nadrobil si hodně nepříjemností s okolím, které nebere nejmenší ohled na jedince díky bolševickému systému v slušivějších hadrech z evropského second handu.

Slova z rádia mi vrtala hlavou a nějak se mi nechtělo pochopit spojitost svého praktického poznání s výzvou hlavy katolické církve, když s ní mám společnou jenom víru v nesmrtelnost duše a křest po narození.

Pohledem jsem sledoval chování Rockyho pod keřem rozkvetlého zlatého deště a najednou mi došlo, kde je zakopaný pes.

Zmocnil se mě hluboký smutek.

Závan větru rozhýbal větve okolních stromů, až vydaly neopakovatelný zvuk a přinutily mě zvednout hlavu.

Ponořil jsem se do hloubky nebe a beze strachu plaval rovnou ke slunci.

Jsou úkazy mezi nebem a zemí, které se nenechají uchopit pro prchavost okamžiku a pozorný divák by je měl vnímat s pokorou i respektem k příležitostnému daru nevšedního zpestření života v běžné kulise okolního prostředí.

Často se procházím se stafordem Rockym v okolí potoka tekoucího z Krušných hor. S oblibou se vrhne do prudké vody v okamžiku, kdy se to hodí nejméně, a snaží se sevřít do silných čelistí rozvlněnou hladinu peřeje, aby mohl vytáhnou celý potok na břeh, kde by ho rozcupoval jako starou botu nebo ojetou pneumatiku pohozenou v lese.

Začne zlobně poštěkávat, když zjistí, že je to nemožné, ale neumí se vzdát lákavé kořisti a neustále útočí na nové vlny tak vehementně, že často stříkance vody zmokří i mne. Většinou ho před marností zachrání plovoucí úlomek větve. Vyvleče ho z koryta, koukne, co já na to, a vítězoslavně ho nese s důstojností šampióna trpasličí galaxie Canis Major, která se v dávné minulosti srazila s naší.

Občas je legrační sledovat, jak se lopotí s dvoumetrovým polenem o síle mužské ruky.

Na louce v podhůří, odkud je nádherný výhled na Teplice s Doubravkou a Milešovkou v pozadí, se rozvalíme do trávy. Rocky mocnými tesáky drtí větev a nechá mě vychutnávat pohled do dálky i hloubky s chutí nezbytné cigarety jako dýmkou smíření.

Cesta zpátky probíhá mnohem klidněji, únava vykoná své.

Minulý týden jsme se vraceli domů kolem rybníka.

Rocky se šel napít k potoku s přítokem vody a ke svému údivu jsem spatřil velikého pstruha přímo pod mordou. Číhal na kořist a nenechal se rušit ani Rockyho lemtáním. Nevěřil jsem vlastním očím. Měl jsem dojem, že Rocky ví o jeho přítomnosti, ale respektuje snahu o přežití druhově jiného predátora, který ho neohrožuje ani v nejmenším.

Byl to zvláštní pocit v blízkosti tak neuvěřitelné tolerance. Mimoděk jsem se pohnul a pstruh okamžitě zmizel.

Ejhle člověk!

Začátek jara bývá i obdobím obludných kontejnerů, do kterých mají obyvatelé možnost shromáždit nepotřebné věci, aby nehyzdily životní prostředí na černých skládkách v okolí měst a menších obcí. Bohulibé rozhodnutí úřadu se ale velmi často střetne s nedokonalostí člověka a výsledek je vidět na každém kroku. Pokud přijmu zjednodušenou teorii vidění v kolektivní vině, musím přiznat, že se chováme jako nekulturní hovada s pokryteckým snažením nebrat vážně, co se zrovna nehodí, když později můžeme zasvinit veřejné prostranství s bezohledností pořádkumilovného soukromého vlastníka.

Podle mého soudu je ale kolektivní vina nebezpečná blbost jako relikt z bolševické minulosti (ne)myšlení a nestydatého zametání složitého problému pod nějaký ideově vhodný koberec. Nelíbí se mi žádné horlivé a populistické řešení, protože většinou zavání mnohem větším svinstvem, než je nezbytně nutné vyřešit, a nespravedlností ke zcela konkrétnímu člověku údajně v zájmu lidí, i když se za nimi skrývá rozhodnutí mocnějšího člověka stejně nedokonalého, jako jsou ti, které může ovlivnit. V lepším případě se dá pochopit i omluvit. Ty horší známe v podobě rozkradených miliard, přebujelé korupce a podivných spolků pro nejrůznější formy obohacení na úkor ostatních.

Čtení v podobně obecné rovině bývá nudné, proto budu konkrétní.

Nevím a není pro mne důležité, jestli pana Čunka vedly rasistické úmysly k úklidu většinově nepřijatelného odpadu pro údajně pracovité, spořádané a poctivé lidi (dřív se jim říkalo uvědomělý proletariát) - pak ale nechápu, kde se tu vzalo tolik povrchních konzumentů plných závisti, záště, křivdy i poťouchlé zlomyslnosti - jeví se mi mnohem nebezpečnější snaha řešit nějaký společenský problém v demokratické společnosti s neomalenou úderností!

Pan Čunek se zachoval jako bolševik s noblesou fašisty a nezbývá mi než dodat, ať nás Bůh ochrání před podobnými křesťany!

Skupina rozpláclých žab vysušených jarním sluncem ležela na cestě za železničním přejezdem. Rocky k nim přičichl a znechuceně odskočil. Na skoro neznatelné stezce vyšlapané srnčí zvěří jsme míjeli jednotlivě uhynulé hlodavce. Pohled na ně byl doprovázený zvláštním pocitem, svým způsobem zmar neladil s životadárnou úlohou jara, které optimisticky jiskřilo paprsky slunce.

Kráčeli jsme lesem, Rocky občas pokropil kořeny stromů v okolí, aby označil svůj životní prostor, a nechával mě přemýšlet o tom, proč Evropu obchází strašidlo chudoby navzdory současné prosperitě a nutí odborníky přemýšlet, jak naložit s molochem nutného zisku bez nebezpečných společenských otřesů v nejbližší budoucnosti. Vymýšlí se nové teorie o robotizaci výroby, aby byla levnější než v Asii, a oprašují staré o zpětné potřebě národních států s nutnou regulací pravidel pro podnikání.

Nevím, jaká cesta se najde, pokud vůbec existuje, ale při pohledu na podivně kultivovanou přírodu v okolí cest ve veřejnou skládku konzumní společnosti nemám důvod myslet si, že to povede k něčemu rozumnému. Asi nás čeká hodně nepříjemný třesk. Hodně se žvaní o euro-atlantické civilizaci, když máme potřebu se nadřadit, ale většinou se mlčí o tom, že takzvané pokrokové levicové myšlení rozvrátilo tradiční kořeny a zproletarizovalo střední třídu, která byla ochránkyní hodnot evropské vzdělanosti, s věnem bídné morálky.

Už vůbec si netroufám posoudit dopad ztráty víry v křesťanské hodnoty; pro případné ateisty: nemluvím o náboženství, která pomáhala člověku překonávat nejtěžší období ve zdánlivě bezvýchodných společenských krizích.

Žáby a myši…

Kousek od domu, kde bydlím, je louka. Protíná ji potok a v jednom místě je vytvořený brod s nájezdem i výjezdem z kamenné dlažby, aby mohl přejíždět traktor s valníkem. Nedávno tam někdo pokácel několik břízek, které se uchytily jako nálety a začaly překážet navzdory faktu, že kultivovaná půda leží ladem.

Místo jsem objevil náhodou, v podstatě to zařídila ctnost z bídné zdravotní indispozice zhruba před měsícem. Nedovolila mi ústy MUDr. Pichlíka delší toulky po okolí, ale Rocky se musel zbavit přebytečné energie, aby s ním doma moc necloumala, a náhoda mě cvrnkla přímo do nosu, když jsem na něho už pomalu padal bolestí.

Posadil jsem se na svah a pozoroval Rockyho, jak pokácené břízky zbavuje větví a ve finále se vrhá na potok. Bylo by asi správnější napsat: „Do tekoucí vody.“ Pravda je však jiná z jeho pohledu. Rocky nevnímá tok vody regulované poněkud hloupě vytvořeným korytem, při jarním tání sněhu v horách mění energii v destruktivní monstrum, jako lidé. Asi k tomu má své psí důvody. Pokaždé mě fascinuje pohled na jeho způsob boje s nezkrotným živlem.

Snaží se ho uchopit, rozcupovat a pokořit zmocněním. Je zmatený z faktické nemožnosti. Opakovaně doráží na vlny a během několika okamžiků je promočený úplně celý až po bílou špičku prutu. Občas vyběhne na břeh, setřese vodu z kožichu a chvíli se klepe chladem, než ho paprsky slunce posílí teplem. Pak se znovu vrhne na domnělého soupeře. Je velice zábavné i poučné sledovat jeho způsob marného boje. Asi je to důsledek chovateli vyšlechtěné přednosti nikdy se nevzdávat šance k utkání s jakýmkoli údajným nepřítelem a obávám se, že ho to zbavuje možnosti poznání z pohledu člověčího pozorovatele.

Nebo je to jinak?

Třeba vůbec nic neřeší s vědomím nezvratnosti a jenom si hraje ve vodě s neskonalou radostí, že se nemusí chovat záludně, aby měl naději přežít.

Jsem bordelář.

Hledal jsem kazetu s prvními nahrávkami nejstarší dcery a fotky z jedné poličky se sesypaly na mou hlavu.

Černobílé vzpomínky.

Dcery na zahradě u našich někdy v létě 1983.

Nejprve jsem je chtěl jenom sebrat a vrátit, ale nějak mi to nedalo. Posadil jsem se na podlahu a začal se v nich probírat.

Dcery mě opět vedly za ruku k rodičovskému domu.

Táta při práci na domě, máma obklopená vnoučaty.

Bylo jich šest.

Rodiče už nežijí a sám jsem se stal dědkem.

Blbost.

Spáchala to prostřední dcera Veronika a pozvala si vydatného pomocníka.

Radka.

Profesora a zápasníka.

Co s takovou přesilou našinec udělá?

Neumím ronit slzy.

Život dal, život vzal.

Není to jenom o ztrátách.

Našel mi zdatného spojence.

Má patřičně proříznutá ústa a nestydí se zpívat cestou po městě naší oblíbenou.

Kdo?

Vnučka.

Poznal jsem ho nenáhodně přes otce Martina - fotil Rudu Altschula do sportovního portrétu pro Kurýr - sportovně se potápí dlouhou řadu let a fotografuje život pod hladinou.

Jan Watzek, (www.foto.watzek.cz) student zemědělské fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích katedra rybářství a myslivosti, na mě udělal dojem tvrzením, že bez foťáku už skoro nikam nejde. Na poslední si - podle vlastních slov – vydělával poměrně fyzicky náročným způsobem (pracoval i ve Francii na farmě ústřic) a podle mých zkušeností je to jedna z nejdůležitějších cest ke skutečným hodnotám. Našel k nim vztah i ve škole, kde se musel učit pracovat s vodou, dřevem i kovem v hodinách praxe, kdy opravoval rybářské sítě, brodil se vodou v líhních ryb a staral se o husy na farmě. Po absolvování vysoké školy se chce profesně zajímat o ohrožené ryby jako jsou: losos a pstruh mořský.

Honza se rád toulá přírodou a na jeho fotkách je to znát. Seznamuje nás s krásou krajiny v koutech, které objevil při hledání a čekání na nejvhodnější okamžik k stisknutí spouště. Jsem přesvědčený, že vnímavého člověka nejvíc kultivuje pozorné hledání spojené s čekáním. Výsledek je pouze fakt nemarnění talentem a měl by být, podle mého soudu, až na druhém místě inspirace k tvorbě.

S potěšením jsem naslouchal vyprávění o nejzajímavějších okamžicích a dozvěděl se, že nejraději má podzimní krajinu, kdy jsou ideální podmínky tří až čtyř dny na zachycení nálad proměny.

Doporučuji navštívit Honzovu webovou stránku nebo aktuální výstavu:

Pohraničí objektivem Jana Watzka (od 1. 5. – do 30. 9. 2007) v Kapli sv. Wofganga na Komáří vížce.

Pokud máte zájem důvěrněji se seznámit s jeho fotografiemi.

Jablko se nezakoulelo daleko od stromu.

Dobré světlo, Honzo.

Obsah webových stránek lze šířit tiskem pouze s písemným souhlasem vlastníka autorských práv!

kontakt: ondys@o2active.cz

© Vladimír Ondys 2007